Nejdulezitejsí recí na svete
je rec úsmevu
V dobách, kdy byli stvořeni motýli se stalo, že na jednoho z nich nezbylo už žádné tělo. Ani křídla, ani tykadla, nic z toho, co měli jeho sestřičky a bratříčkové, kteří poletovali ve vzduchu jako překrásné květiny.
Zůstal prostě neviditelný.
Zpočátku to motýl nevěděl a nechal se unášet větrem stejně jako ostatní, usedal na květiny, aby je, jak se domníval, svou přítomností ještě přikrášlil.
Jednoho dne mu to začalo být nápadné: nikdo si ho nevšímal, někdy se dokonce srazil s jiným motýlem, přesto, že byl vždycky dával opatrný a usedal pouze na květiny, které byly ještě volné. Neboť – a to nemohl vědět – ostatní ho neviděli.
A tu pochopil, že je neviditelný. Vlastně si toho mohl všimnout již dříve, protože přirozeně nemohl vidět ani on sám sebe. To mu ale nikdy nevadilo. Myslel si: stačí, když je moje krása patrná ostatním, já ji vidět nemusím.
Skutečnost, že není viditelný pro nikoho, ho však velmi zarmoutila. Vydal se nejkratší cestou za stvořitelem veškerého života a hořce si mu postěžoval.
Stvořitel se dlouze a přemýšlivě zahleděl na neviditelného motýla a nakonec pravil:
„Chápu tě. Ale práce je skončená. Skutečně tu není nic, ale opravdu vůbec nic, co bych ti mohl dát. A kromě toho, kdybys měl tělo a křídla a tykadla a všechno co k tomu patří, pak bys musel také zemřít, stejně jako všechny ostatní živé bytosti. To bys chtěl?“
„Ano“, odvětil neviditelný motýl. „Kdybych za to směl po celý svůj život ostatním přinášet radost. Pak bych chtěl i zemřít.“
Stvořitel byl velmi pohnut, protože něco takového slyšel poprvé. Dlouho, velmi dlouho přemýšlel a nakonec řekl:
„Chci splnit tvé přání. Budeš od teď viditelný, ale nezemřeš. Proto ti také nedám žádné vlastní tělo.
Jdi k lidem a staň se úsměvem.“
Dieter J Baumgart
Trad.: Monika Loderová, Tschechien